Když obrázek probouzí vzpomínky aneb neobyčejná Arteterapie v Senevida Liberec

21. 9. 2026

Někdy stačí jediný obrázek, aby se v člověku otevřely dveře do dávno zapomenutých časů. Právě na této myšlence jsme v Senevida Liberec postavili jedno z našich netradičních arteterapeutických setkání. Tentokráte jsme se nevydali cestou klasického kreslení a malování. Prostřednictvím obrazů jsme společně zavítali do světů, které jsou plné emocí, vzpomínek a fantazie. Objevilo se letní jezero s labutěmi a zamilovaným párem v loďce, podzimní krajina s majestátní lípou, děvčátkem čtoucím si pod stromem v obklopení malých vlčat a také školní třída z dob, které mnozí z nás sami dobře pamatují.

Právě poslední obraz dokázal mezi našimi seniory vyvolat mnoho úsměvů i vzpomínek. Staré dřevěné lavice, pan učitel v kulatých brýlích, aktovky, výzdoba třídy a děti rozdělené na chlapce a děvčátka. A nad jejich hlavami dětské sny. Chlapci při fotbale a děvčátka při skákání přes švihadlo. Najednou už obrázek nebyl jen obrázkem. Byl začátkem vyprávění.

„My jsme také měli takové lavice…“
„Pamatujete si, jak jsme chodili do školy?“
„U nás se skákalo přes švihadlo o přestávce.“

Vzpomínky, které možná dlouhé roky odpočívaly někde hluboko v paměti, dostaly díky jednoduchému výjevu možnost znovu ožít.

Smyslem této aktivity nebylo vytvořit umělecké dílo ani hodnotit, kdo umí nejlépe kreslit. Důležité bylo něco úplně jiného. Prožitek. Obraz se stal prostředníkem mezi minulostí a přítomností. Podněcoval rozhovor, vzpomínání a sdílení osobních příběhů. Každý senior si v něm mohl najít něco svého. Pro jednoho to mohlo být dětství, pro jiného první láska, pro dalšího prázdniny u vody nebo obyčejné odpoledne strávené pod stromem. A právě v tom spočívá kouzlo této neobvyklé podoby arteterapie. Nemusíme být malíři. Nemusíme dokonale ovládat štětec ani pastelky. Někdy úplně postačí dívat se, vzpomínat, vyprávět a nechat pracovat vlastní fantazii.

Obraz jako cesta ke vzpomínkám

Práce s obrazy může být pro seniory velmi přirozeným způsobem, jak aktivizovat vzpomínky a zároveň podpořit komunikaci. Barevná podzimní krajina může připomenout rodný kraj. Dětská škola zase vlastní školní léta. Jezero může otevřít vzpomínku na dovolenou, první schůzku nebo chvíle strávené s rodinou.

A někdy vznikne něco ještě cennějšího. Společný příběh.

Jeden člověk zavzpomíná a další se přidá. Někdo doplní vlastní zkušenost, jiný se zasměje a další si díky vyprávění vybaví něco, co už dlouho nevytáhl ze své paměti. Z individuálního zážitku se tak postupně stává společné setkání.

Trocha fantazie nikdy neuškodí a právě proto arteterapie s AI nebyla pouze o vzpomínkách. Dali jsme prostor také fantazii.

„Co kdyby se na břehu jezera objevila malá vlčata?“
„Co asi prožívá děvčátko sedící pod starou lípou?“
„Kam právě pluje chlapec v loďce?“
„A jaké to asi bylo být znovu prvňáčkem?“

Právě propojení vzpomínek, fantazie a emocí dává této aktivitě její zvláštní kouzlo. A možná je to právě ten nejhezčí přínos. Na chvíli nemusíme zůstávat jen v přítomném okamžiku. Můžeme se vrátit do doby, kdy jsme byli dětmi, mladými lidmi, zamilovanými nebo prostě jen někým, kdo měl před sebou celý svět. Protože každý obraz má svůj příběh.

V Senevida Liberec věříme, že aktivizace nemusí mít vždy podobu soutěže, cvičení nebo klasického tréninku paměti. Někdy stačí položit před člověka obraz a zeptat se:

„Co ve vás tento obrázek vyvolává?“

Odpověď může být krátká. Může trvat několik minut. A někdy z ní vznikne celý příběh. A právě tyto příběhy jsou pro nás tím nejcennějším, co si z podobných setkání odnášíme.

Protože krásný obraz nemusí viset jen na stěně. Někdy může viset také v naší vzpomínce.