Canisterapie z pohledu rodinného příslušníka

Jmenuje se Anička. Je jí sedm let a rozdává lidem radost. Měla jsem to štěstí, že jsem v pondělí 22. června 2026 mohla být u toho, když v Senevidě ve Vratislavicích n. N. probíhala oblíbená canisterapie právě s černobílým hafanem Aničkou. A byl to skvělý zážitek. Protože řekněte, může někdo zůstat chladný, když má možnost pohladit si perfektně vycvičeného, trpělivého, černobílého chlupáče?

První zahřívací kolečko bylo o tom, že si klienti, kteří seděli v kruhu, mohli Aničku pohladit. Někteří byli na židli, jiní na vozíku nebo na polohovacím lůžku. Anička pak předvedla pár svých oblíbených kousků. Klienti jí třeba schovali granule do speciálního polštářku, takže nebylo snadné se k nim dostat. Anička to ale vždycky zvládla. Poslouchala na slovo, ale přitom bylo vidět, že si přítomnost tolika lidí vyloženě užívá. Byli jsme v přízemí ve společenské místnosti, která slouží jako hlavní jídelna, protože venku bylo horko.

Aktivizační pracovníci všechno perfektně zorganizovali a dohlíželi i na to, aby klienti neměli žízeň a nosili jim pití. Misku s vodou dostala samozřejmě i Anička. Mimochodem, moje maminka mi nikdy o tom, že kdysi měli psa, moc podrobností nevyprávěla, ale právě Aniččina blízkost ji dovedla zpět ke vzpomínkám. Pro mě to bylo mimořádně zajímavé odpoledne, protože maminka je v Senevidě už více než rok a já byla vděčná, že si mohla pohladit psa, užít si jeho přítomnost a zasmát se. Z běžné návštěvy se najednou stal ojedinělý zážitek. Protože v mamčiných 91 letech se každý příjemně prožitý den počítá a tenhle byl prostě skvělý.